Autor: Ondra | Vydáno: 2.4. 2008 23:00 | Adresa: http://www.korfbalbrno.cz/clanek-zahranicni-okenko-3-dil-1-121.html

Zahraniční okénko 3 - díl 1.

Zahraniční okénko 3 aneb Návštěva zahraniční studentky - díl první, den první.

 

Na návštěvu zahraniční studentky do země "tupilánů", přímořského podnebí a hrozné kosy se vydal vášnivý reportér OFF. Předem upozorňuji, že tento díl není vhodný pro děti a mládež do 30-ti let, no dobře, tak do 18-ti. No vlastně, když to vezmu kolem a kolem včetně zkaženosti dnešní mládeže, tak možná do 12 let. Jo a taky je to děsně dlouhý...

 

Život zahraničního studenta je plný osamělosti a chladu, teda kromě momentů, kdy zrovna zahraniční student spolu s ostatními podobně postiženými individui paří v baru, hraje korfbal, sedí na hodinách relaxační meditace (vše samozřejmě v rámci výuky) nebo vyvádí jiné vylomeniny, což je asi jen 6x do týdne. Jinak jen tma, prázdnota a chlad (hlavně když jde v 5 ráno spát a vypne mu topení). No a do těchto tmavých chvil naší oblíbené zahraniční studentky jsem se rozhodl vnést trochu toho světla a živočišného tepla, já oddaný přítel a vášivý reportér, OFF.

 

Den první

Díky levným letenkám už není problém se do země tupilánů dopravit za mrzkých 3.000 Káčé. Má to drobnou nevýhodu, odlétáte z Vídně v 6:40. Žlutý bus tam odjíždí v krásné 3:00 ráno. Nu což, praví si reportér, nepůjdu spát, vytáhnu po tréninku ostatní korfbalisty a v příjemné hospůdce dočkám rozjezdu. Jenže ejhle, všichni „kamarádi" dají přednost jakési nudné pitce v jakési Třebové a reportér je odsouzen čekat na odjezd sám. No, naštěstí to vyřešila příjemná poloprázdná nonstop hospůdka kousek od Kobližné. No a v 5 ráno už čekalo vídeňské letiště. Po povzbudivé zprávě, že amsterdamský Schiphol kvůli větru a sněhu nezvládá, spokojeně nasedá do letadla a v přesně ve stanovený čas příletu dosedá (po drobném zakymácení) jeho Fokker v Tupilánově. Reportér probíhá halou, vyzvedává svůj batoh naplněný zásobami alkoholu pro regiment vojáků (no spíš studentů-abstinentů) a vyráží na vlak. Při koupi jízdenky v automatu pomůže dobrodiní místních domorodců, kteří půjčí desetník, aby reportér mohl zakoupit jízdenku a nemusel kvůli deseti centům rozměnit padesátieurovku a konečně nastupuje do vlaku. Po příjezdu na Amsterdam Centraal přichází ona dlouho očekávaná chvíle a po 14-ti dnech (no jo, Eva tady na skok byla, no...) se reportér přesně v 10,44h. shledává se svou milou.

 

Plán dne je jasný, odložit batoh v úschovně a vydat se poznávat krásy města kanálů, coffee shopů, červených luceren a muzeí. Vzhledem k tomu, že je první jarní den, venku svítí sluníčko a čepice s rukavicemi je zabalená jako vycpávka krabice s alkoholem, vydává se reportér poznávat krásy města prostovlasý a prostoruký. ...osudová chyba...

 

Jarní den sice je, ale počasí mění svoji tvář asi jako „chameleoun" před kolem štěstí u Mountfieldu. Chvíli svítí sluníčko, chvíli je zataženo, neustále studeně fouká, no a po hodince začíná pršet a pak i sněžit. A to všechno se stihne za den asi 15x vystřídat. Zpočátku to jde, protože procházka starým městem je krytá před studeným větrem, jenže u otevřených „grachtů" to pěkně fičí a je „děsná kosa". Takže žádný vodění za ručičku a letmé polibky, prostě vrazit ruce do kapes a tvář do límce tenké bundy.

 

Nejdříve naše kroky zamířily k náměstí s jedinou zachovanou starou bránou (Waag) a potom skrz čtvrť červených luceren (kdo neví, proč se jí tak říká, ať se někoho zeptá), sexshopů a coffeeshopů (ne, to nejsou opravdové kavárny) jsme došli k starému kostelu „Oude kerk". Zatímco v našich končinách kostel většinou obklopuje fara a další domy ctihodných pánů konšelů, tady kostel obklopují maličké domečky s velkými výkladními skříněmi s červeným neonovým olemováním. No a v nich už takhle brzy zrána vnadné (místy až trochu příliš), ne zrovna mladé a ne zrovna bílé (to není rasismus) pracovnice nejstaršího řemesla (ne, to nejsou pekařky) nabízejí potěchu osamělým tělům. No, reportér osamělý není, takže smůla (no, upřímně řečeno vzhledem ke „kráse" oněch slečen, spíš naštěstí). Skrz celé centrum jsme pak zamířili na „Severní trh". Cestou jsme potkali několik knihkupectví, což zahraniční studentce posloužilo k tomu, aby zhruba tisíckrát zavýskla nadšením nad nádhernými knihami o zahradách a parcích. Reportérovi to posloužilo k tomu, aby se ohřál. Během prohlídky trhu (bohužel velmi malý a s minimem zajímavého zboží) začalo sněžit...

 

Rychle jsme tedy zamířili zpět do centra a courali po obchodech. Postupně nás klikaté uličky vedly k části města, ve které je několik světoznámých muzeí. Cestou ještě navštívíme jeden skrytý historický dvůr s tajnou katolickou kaplí a hlavně květinový trh plný barev a vůní (jedna z nejvýraznějších byly smažené rybičky, mňam). A pak už nás čeká muzeum holandského umění Rijksmuseum. Bohužel muzeum právě prochází rekonstrukcí, takže všechna díla jsou „nahačmaná" do 10 malých sálů, v nichž se tísní tisíce návštěvníků, na obrazy pro dav ani nevidíte a furt do vás někdo šťouchá. Ale podívaná je to zajímavá a stojí i za vystání dlouhé fronty před vchodem. Po prohlídce děl starých vlámských mistrů, během nichž jsme využívali ojedinělých míst na sedačkách, abychom ulevili už uťapkaným a bolavým nohám, jsme byli vypotáceni davem ven, zpět do mrazivého větru.

 

Po oběhnutí Van Goghova muzea, jsme se vrátili (s drobným blouděním) zpět do centra. Po cestě jsme byli napadeni velkou skupinou zákeřných varanů (nebo co to bylo za bestie). Při hledání nějaké příjemné osvěžovny, v níž bychom ošetřili šrámy z celého dne, jsme potkali obchod se sportem a ejhle - měli v něm jako snad jediném obchodě v Amsterdamu korfbalové Asics boty. A ejhle na druhou, je měli se slevou 50%. Jenže ajta, za pět minut zavírají. Takže rychle vyzkoušet, oplakat, že „jsem chtěla červenobílý botičky a tyhle jsou černý", zaplatit a proklouznout škvírou ve dveřích, které se za námi nemilosrdně zaklaply.

 

Hned naproti byla příjemná palačinkárna, kde jsme na chvíli zuli botičky, protože nohy už fakt pekelně bolely, dali si palačinku a něco k pití. Po zaplacení jsme proklouzli škvírou ve dveřích, které slečny číšnice za námi zaklaply a zamkly a vylidněným městem jsme vyrazili k nádraží.


Z polospánku si jen matně pamatuju vlak, autobus z Ede do Wageningenu a ubytování na kolejích se službou sex and breakfast (obdoba bed and breakfast, akorát postel nemáte sami pro sebe :-). A pak už jen napapat a spát...


.. no spát, no... co jste si mysleli, vy nemravníci...?

 

----- Konec prvního dílu. Pokračování příště.--------